Kdy jste se poprvé setkali s něčím úmrtím? Mě chybělo pár dní do 6. narozenin. Zemřela mi milovaná babička, se kterou se pojí moje nejrannější vzpomínka. Před pár lety přišla smrt i do mojí rodiny a byla jsem tak nucená popasovat se s tím nejen já, ale i syn.
Bohužel nemám univerzální řešení. Můžu ale za sebe, utukuťáckou Šárku, předat svou velmi osobní zkušenost, která mě mnohému naučila. Třeba že děti jsou chytřejší a vnímavější, než si myslíme. Že někdy pomáhá mluvit, jindy zase mlčet a čekat. A že se svými dětmi musíme někdy mluvit i o tom, o čem sami nechceme, co je pro nás tak trochu tabu.
Setkání se smrtí
Tehdy jsem ještě očekávala druhého syna, když naše babička (rozumějte babička mých kluků) zemřela u sebe doma. Stihla si dát své oblíbené kafíčko a rozloučila se v tichosti se světem. Chystali jsme s jejím pejskem ven. Všichni. Čerstvě dvouletého syna jsme schovali u nás doma s druhou babičkou, abychom měli sami čas situaci zpracovat. Později během dne jsme mu to ale celé museli sdělit.
Jak dítěti vysvětlit úmrtí
Způsobem, jaký je vám osobně nejpřirozenější a podle vašeho názoru ten správný. Ať už je to podle pohádky, kterou jste si četli. Podle náboženské tradice. Podle medicíny. Kombinací všeho.
„Velmi zlé buňky ničily tělo zevnitř, bylo jich už moc. A babičky tělíčko bylo unavené životem, až se jí zastavilo srdce. Její duše opustila tělo, zůstane v našich srdcích a vzpomínkách a kdo ví, třeba je tu stále s námi a jednou se s ní sejdeme.“ Už tehdy proběhla debata, jaké zlé buňky a proč jí to udělaly. Ale i to je přece téma, o kterém si můžeme společně promluvit a jeden druhého něco naučit.
Jak s dětmi mluvit o smrti a co rozhodně neříkat
Pohřeb – brát dítě s sebou?
V člověku se pere ochranitelský rodičovský pud, podle kterého chceme dítě uchránit od všeho zlého, nepříjemného a smutného. Chceme, aby dítě bylo šťastné a spokojené. Váhy mají ale dvě strany. Abychom mohli být šťastní, musíme znát i smutek. Abychom měli radost ze života, musíme poznat i smutek ze smrti. Jing a jang.
Hledali jsme informace, poradili se s širším okruhem rodiny, co můžeme dělat. Bylo nám doporučeno vzít syna s sebou a ať se rozhodne sám. Možná byste si mysleli, že ve dvou letech tomu nemůže rozumět, přesvědčil mě o naprostém opaku.
„Tady za těmi dveřmi je smuteční místnost, babička tam leží v rakvi, abychom se s ním mohli ještě naposledy rozloučit, chceš tam jít s námi?“ Šel, ale… Pak se zastavil doslova na rohožce. Dál ani krok. S babičkou jsme se rozloučili jeden po druhém a u syna, který chtěl zůstat venku a čekat, jsme postupně se střídali.
Fáze pochopení a smutku
Obecně zpracováváme smutek v pěti fázích - tou první je, že popíráme skutečnost. Ještě několik dní po pohřbu chodil babičce klepat na dveře a hledal ji. Pro nás byla tato část asi ještě těžší než prvotní šok. Smutkem jsme si procházeli znovu a znovu a opakovaně jsme viděli smutek v očích našeho dítěte. Až jednou vše utichlo.
Druhou fází je hněv, zlost a možné projevy agrese. Tuhle fázi jsem doma nevypozorovala. Třetí je smlouvání. Tou si nejspíš procházel vnitřně, protože ve skutečnosti jsme u něj pozorovali až čtvrtou fázi, fázi deprese. O babiččině skonu nechtěl moc mluvit a asi měsíc poté se v noci budil s pláčem. Smutek, který v sobě nosil, který vnitřně zpracovával a o kterém nechtěl mluvit, se projevoval v noci. Byla to fáze, která po čase ustala, a přišla fáze poslední - smíření.
Dnes o tom dokážeme všichni mluvit. Dokonce i nyní skoro čtyřletý mladší syn, který u toho občas uroní pár slz. Kdo ne. Přesto si o babičce stále povídáme, o její nemoci, o zážitcích s ní, o tom, jaká byla a jaká by asi byla dnes. Celý ten zážitek posunu naše vnímání smrti dál. Dokážeme o ní mluvit jako o součásti života.
Knižní tipy pro dětské čtenáře s tématem srmti
Rada od Gábi
Z vlastní zkušenosti můžu popsat jen setkání se se smrtí ve vzdálenější rodině. Při úmrtí nejbližšího ale doporučuji od začátku vše řešit s poradnou, jako je Poradna Vigvam.
Smrt je součást našich životů a i když se ji snažíme vesměs odsunout do ústraní, děti tomu, zdá se, rozumí, pokud jsme k nim upřímní a informace přizpůsobíme jejich věku. Je dobré projevit emoce, které potřebujeme i před nimi. Bavit se od odchodu blízkého v kontextu naší rodiny. Nebe, duše, duhový most. Vše je v pořádku, pokud vy jste s tím v pořádku. Z vlastní zkušenosti doporučuji, aby děti byly účastny smutečních hostin i pohřbů.
Pro Utukutu napsala Šárka Kremzow, MA